Vesmírní dýleři - 20. Hon

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8

Za poslední zuby jsme koupili bezpečný průchod až na molo, neuvěřitelný Pongu co udělá zlato s lidma a ty vole, posledním strážcům stačilo pár lahví chlastu a byli jsme na palubě.
Že jsme odpluli, ti idioti zjistili až za pár dnů, když skončil svátek, ale to už jsme byli v Severní Korei a vyprávěli historky ze zajetí a popisovali útěk. Dostali jsme všichni bohatou odměnu a novýho kapitána, který se jmenoval Kim.“

„Šéfe, to je dobrej příběh. Helejte, došli jsme k nějakýmu baráku,“ zastavil Pong a ukázal rukou dopředu.
Před nimi stál starý rozpadající viktoriánský dům s verandou a otevřenými dveřmi, které skřípaly ve větru. Klasická filmová scéna, kterou jste již viděli nejednou nejen v tomto díle.

„Ty vole, co to kurva je?“ vzdychl Blázen a prohlížel si stavbu. Střecha byla pokrytá suchými větvemi, listím a ostrůvky trávy. Ve vymlácených oknech vlály staré záclony a měl takový pocit, že slyší vrzání houpacího křesla.
Pong vytáhl meč a pomalu postupoval ke dveřím. Nahlédl dovnitř a vyzval Blázna, ať jde za ním.

Starý oprýskaný interiér, loupající se tapety, zašlý nábytek pokrytý prachem a špínou. Prostě obyčejný strašidelný dům ve viktoriánském stylu.
Nyní už slyšeli houpání oba dva. Vyšli po starém dřevěném schodišti do prvního patra a šli chodbou za zvukem.

Zastavili u dveří zdobených animovanými motivy pekelných výjevů, duše hříšníků vařících se v kotlích pod nimiž hořel oheň jako opravdový.
„Šéfe, hustý dveře, žejo?“
„To teda jo,“ zamručel Blázen a začal se natahovat po klice.

Než ji však uchopil, sklopila se sama a otevřela dveře, které se s unavujícím skřípotem otevřely. Vstoupili do staré haly s kdysi luxusním kobercem, trofejemi z celého světa rozvěšenými po zdech, kterým dominovaly hlavy slonů, nosorožců, vakovlků a několik sušených miniaturizovaných lidských hlav. Mezi tím byla sbírka zbraní celého světa, palné, chladné a jedovaté. Pong byl ve čtyřicátém druhém nebi a Blázen pokračoval k velkému krbu, ve kterém plápolal oheň a před kterým se houpalo houpací křeslo a vrzalo o podlahu.

Blázen obešel opěradlo a postavil se zády k ohni. Nebyl si úplně jistý svým zrakem, ale viděl houpající vyschlou mrtvolu se starou dekou přes nohy, na které měla položené sepjaté ruce. Opatrně se sklonil, aby se podíval blíže, když přišel Pong a vytáhl své šňupací zrcátko, které přiložil před ústa mrtvoly v křesle.
„Šéfe, vy to asi nevidíte, ale tahle mrtvola je živá. Podívejte,“ ukázal Bláznovi zrcátko, na kterém byl malý flíček vydechnuté vlhkosti.
„Ty vo…,“ chtěl říci Blázen, ale nestihl dokončit myšlenku, protože mrtvola zakašlala.

Oba dva leknutím odskočili a Pong vytáhl meč. Mrtvola ještě chvíli kašlala a vyplivla na zem velký černý tuhý hlen, vypadající jako jetá stará vazelína. Pak se nadechla, chvíli sípala a sáhla po odložené cigaretě, kterou zapálila, vložila do úst a lačně potáhla.
Část kouře vyšel otvorem v krku a Pong pochopil, že tento nebožák nikomu neublíží.

Po vykouření cigarety sedící postava vzala do ruky prastarý elektrolarynx, přiložila ke krku a promluvila elektrickým hlasem.
„Nebojte se mě, čekám tu na vás Kapitáne Blázne a velký bojovníku Pongu.“
„Vy nás znáte?“ zeptal se překvapeně Blázen.
„Ano, Freddy mi řekl, že přijdete pozdravit starého pána. Prý jste fajn a přivedli jste mu do lesa spoustu zábavy.“
„Freddy… Kdo to vůbec je? A vy ste kdo?“ vyptával se Pong.

Mrtvolně vypadající muž si odkašlal, zapálil další cigaretu a opět přiložil generátor hlasu. Syntetická slova počala vycházet z cigaretového dýmu.
„Jmenuji se Jacob a toto jest můj dům.“
„Kolik vám je? Tahle ruina vypadá hodně staře,“ skočil mu do řeči Pong.
„Nepřerušuj mě, ale když už jsi se zeptal, tak ti odpovím. Je mi 510let a čekám na smrt jako na smilování.“
„Já vás klidně zabiju,“ zasmál se Pong.
„To nebude tak jednoduchý, nebyl bys první, kdo by se mě pokusil rozsekat na malý kousky a semlít v mlýnku na maso, ale já bych se opět vrátil. Freddy mě drží při životě.“
„Jak vás může držet při životě?“
„Stejně jako bude držet při životě vás. Uvěříte v něj, jako v něj věřím já,“ odpověděl Jackob.
„Tomu nějak nerozumím,“ zamračil se Blázen a neměl jakýkoliv zájem, aby ho nějaký Freddy držel při životě nekonečně dlouho.
„Freddy bude existovat tak dlouho, dokud v něj bude věřit aspoň jeden jediný člověk. Zbyl jsem pouze já a tento starý dům.“
„Tak v něj přestaňte věřit,“ vložil se zase do problému Blázen.
„To taky není tak jednoduchý, nemůžu v něj přestat věřit, protože pokaždé, když se o to pokusím, přijde a připomene mi svoji existenci. Já ho znám, pamatuji, když byl ještě živý a pamatuji řev, když hořel v peci. Já jsem jeden z těch, kteří ho spálili zaživa v peci na odpad. A pak jednu noc přišel v mém snu, já viděl všechno, co páchal a on mě udržoval při životě a nedovolil mi zemřít, i když jsem se o to pokoušel tisíckrát. Ty vole, teď už byl pár desítek let klid, sem tam nějaký dítě nebo houbař, ale nic masovýho. Až do teď. Pravda je, že všechno, co jsem viděl, bylo dost zábavný. Jdou po vás pěkný kokoti, žejo?“ smál se elektronickým hlasem Jackob.

„Jdou, musíme se dostat na letiště a zmizet odsud. Nechali jsme se nalákat do pasti a teďka se z ní musíme vymanit,“ vysvětloval Blázen situaci.
„Pár dní tu pobudete, než Freddy vyřídí vaše pronásledovatele. Nebojte se, hlady neumřete. Zítra přijde služka a připraví nám něco k jídlu. Už dlouho jsem tu neměl návštěvu, tak jsem zvědavej, jaký mi povíte novinky ze světa.“
„To nezní špatně, odpočinek by se hodil,“ pověděl Blázen a dodal, „ale dlouho se nezdržíme.“
„Nebojte se, Freddy bude do oběda hotovej, najíte se a půjdete dál,“ řekl Jackob.

Povídali si celou noc, padly všemožný historky z celého vesmíru, z nichž část už velectěný čtenář zná, padlo několik lahví alkoholu a lajn perníku, dokud nevyšlo slunce.

Blázen s Pongem si ničeho nevšimli, ale podlý Jackob jim v nestřeženou chvíli nasypal do pití rohypnol, který vypili a poté velmi rychle usnuli.

„Co ste nám to kurva dal do pití?“ otevřel oči Pong.
„Starej dobrej roháč, Pongu,“ smál se Jackob a plácl přes prdel nově příchozí služku.
„A já proč mě bolí prdel,“ zamumlal Blázen a škrábal rukou pozadí.
„Protože si seděl na pytlíku se šrouby a maticemi,“ smál se furt Jackob, „mimochodem seznamte se, Betty, Freddyho manželka.“
Žena připravující polední stůl se otočila a naše dvojice spatřila mohutné kozy a solidně vysmažený ksicht.
„Ahoj, já sem Betty. Nemáte piko?“ zeptala se paní Freddyová. Pong byl tak šokován, že než stačil odpověděď, Betty si odpověděla sama.
„Asi ne, von nějaký přinese Freddík,“ pokračovala v přípravě jídla.

1 2 3 4 5 6 7 8