Vesmírní dýleři - 18. Čas

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8

Bob opatrně ochutnal ze špičky jazyka a vlastně ani dlouho neváhal, vytáhl šňupátko a natáhl celou lajnu na jeden nádech levou nosní dírkou.
„Pravou mám už v prdeli, ty vole…,“ umlkl Bob a díval se někam do neznáma.
Pong vzdychl, sklonil se a nasál další lajnu.
„Jo, kurva, je to zkurvená síla,“ mumlal si pro sebe, když se probral Bob, sehnul se ještě jednou a natáhl druhou lajnu, tentokrát do pravé nosní dírky.
„Vždyť si říkal…,“ rýpl si Pong.
„Neser,“ odpověděl Bob a opět se díval kamsi mimo.
Pong užil zbytek omamné látky a začal se rozcvičovat.

Asi po půl hodině Pong přestal s cviky a Bob promluvil.
„Musíme jít kurva pařit, ty vole to je síla.“
„Žejo, ty vole,“ rozesmál se Pong, sbalil cvičební nářadí a vyrazili spolu mezi lidi.

Ve společenské místnosti bylo plno, kromě Bláznovy posádky tu byli všichni pracovníci a zaměstnanci nové společnosti Pong & Co.
Kapitán vystoupal na improvizované pódium, zakašlal, zaklepal do mikrofonu a zapálil brko. Vyčkal malého dramatického ticha a pak promluvil.
„Tak vás všechny zdravím a nyní předávám slovo generálnímu řediteli panu Pongovi, potlesk prosím.“
Sál se roztleskal a Pong vylezl k Bláznovi.
„Šéfe, fakt k nim můžu promluvit?“ zašeptal Kapitánovi do ucha.
„Ty vole, jo.“
„Ehm, já jsem Pong a jsem ředitel,“ začal Pong a nadechl se.
„Chci vás přivítat ve vašem novém dočasném domově, kde budete ve třech směnách vydělávat neskutečnej balík peněz výrobou nejlepšího perníku na světě.“
Dav zajásal. Pong počkal, až všichni přestanou myslet na peníze a pokračoval.
„Nyní vážený investor Kapitán Blázen slavnostně spustí továrnu a pak započne mejdáááán!!!“

Blázen nervózně přešlapoval a v ruce žmoulal dálkový spouštěč. Když dav dostatečně radostným řevem poděkoval za chlast a fety zdarma, Blázen zvedl ruku a stiskl tlačítko.
Místnost ztmavla, rozblikala se disko koule a vyvalil kouř. Závěsy po stranách se roztáhly a odhalily dvě prosklené stěny s výhledem do vesmíru a do fabriky.
Ozval se další řev a Blázen s Pongem viděli sklenice ve zvednutých rukách.
„Šéfe, myslím, že sem pochopil, proč si Bob vybral tuhle chvíli,“ naklonil se Pong k Bláznovi.
Kapitán souhlasně pokýval a spokojeně pokuřoval joint.

Oslava probíhala v tradičním duchu včetně hektolitrů alkoholu, kilogramů drog a luxusních děvek, které Pong objednal u madam Kawasaki.
Blázen s Bobem seděli u stolu a sledovali vesmír, do kterého zářil velký nápis Pong & Co.
„Kapitáne, myslím, že už jste pochopil, proč jsem vybral tento okamžik pro naše setkání.“
„No jo Bobe, byl to docela fajn vejlet do minulosti,“ řekl Blázen a spokojeně kouřil joint.
„Ale líbí se mi v mojí realitě a neměnil bych,“ dodal, když vyfoukl kouř.
„Chápu, většina lidí to tak má. Cestování časem způsobuje zmatek v hlavě a nemálo průvodců se zbláznilo. Popravdě, čeká mě ještě jeden úkol a pak se odstěhuju ke Strýčkovi Nedovi.“

„Šéfe, mám tu první vzorky,“ přiběhl Pong a nesl na tácku několik velkých čirých krystalů.
„Bob jeden vzal do ruky a pečlivě ho prohlížel.
„Pěkná práce, můžu si sebou odvést pár géček?“
„Jasně, vydal jsem svůj první příkaz, ať ti připraví balíček na cestu,“ zasmál se Pong a začal drtit jeden z šutrů.
„Tahle párty jen tak brzo neskončí,“ pomyslel si Blázen a věděl, že má pravdu.

Po pár dnech byli všichni strašně vyřízení, ale kolaudace proběhla zdárně. Fabrika jela, chrlila kilogramy perníku a podniková prodejna se začala plnit prvními zájemci. Informace o továrně se rychle rozkřikla po celém širém okolí, protože díky výhodnému umístění v mezinárodním prostoru neporušovali ničí zákony a velmi brzo všichni chtěli jenom Pongovo zboží.

Když nastal čas loučení, Bob měl připraveno několik velkých zavazadel. K methu a trávě Pong přibalil pár kilogramů perníků od „radiáčků“, jak přezdíval radioaktivním zombie, čtvrt kila sulfátu LSD a deset kilo extáze. V pravdě řečeno, Bob byl velmi dojatý, až se nezmohl na slovo.
„Nemusíš nic říkat, Bobe,“ objal ho Blázen.
Bob mlčel a bylo na něm vidět, že by fakt rád zůstal.
„Díky, přátelé,“ zmohl se pouze, zmáčkl tlačítko a zmizel i s bednami.
„Ty vole, tak to máme za sebou,“ ulevil si Pong.
„Byl to ale zvláštní chlapík,“ řekla Urgha.
„To byl, ale sranda skončila, balíme a vracíme se na Zem,“ řekl Blázen a odešel do své ubikace, protože se mu začalo chtít hrozně srát.

O měsíc později seděl Blázen s Kokotem v baru u Bobbyho a počítali zisky.
„Kokote, to nebyl vůbec blbej nápad spustit fabriku. Už nejsme podělaní prostředníci, ale slušní producenti. Číňani budou nasraný, Severokorejci budou nasraný.“
„Můj vůdce, ale už dávno jsou na nás nasraní,“ podotknul Kokot a upil oleje ze sklenice.
„Asi máš pravdu, srát na ně,“ řekl Blázen a zvedl hlavu. Něco ho totiž zaujalo.
„Dej to nahlas,“ křikl po barmance.

V televizi běžela zajímavá reportáž nějakého archeologa, který ve své archaické viktoriánské kanceláři vysvětloval jednu ze světových záhad. V ruce držel kosti dinosaura, ve které byly zaseknuté dvě kulky z AK47 a na stole před ním ležel kámen se zkamenělým zbytkem jointu.
Archeolog vysvětloval, že tyto nálezy byly vykopány během nějakých vykopávek a nikdo si s nimi neví rady. Izotopovou metodou zjistili stejné stáří jako stáří kostí a nedokázali to nijak vysvětlit.
Pong se podíval po Bláznovi a oba pokrčili rameny. Zajímavý byl ještě obraz, který visel na zdi za archeologem. Znázorňoval dvanáct Ježíšových apoštolů během nějakého jídla a jeden z těch apoštolů měl šikmé oči.
„Hele, není na tom obrazu něco zvláštního?“ zeptal se Blázen barmanky.
„Co by na něm mělo být zvláštního?“
„Ale nic,“ zastavil Blázen myšlenku, protože ta by se vysvětlit nedala a tak otočil list v novinách, které před ním ležely na pultu.
„Nové informace o záhadných cizincích spatřených během havárie v Černobylské elektrárně,“ zářil mu velký nadpis do očí.

1 2 3 4 5 6 7 8