1 2 3 4 5 6 7 8

Longin si jej prohlížel, ale Marie mu mezitím vysvětlila celý příběh a způsob užívaní, tak neváhal a pořádně zahulil. Řádně se rozkašlal a podal chillum svým kolegům.
Netrvalo dlouho a místnost byla plná hašišového kouře, který se mísil s kouřem marihuany a vůní kadidla. Kaše nabrala obrátek a mejdan jel na plný koule.

Hodně po půlnoci čekalo všechny velké překvapení. I samotná Marie s Alžbětou byla překvapená, ale zhulený Ježíš se rozhodl, že se půjde podívat mezi lidi.
„Nazdárek, vespolek. Už mě kurva samotnýho nebavilo hulit hovno, tak sem přišel mezi vás.“
Marii se podlomily nohy, Alžběta netušila jak reagovat a hosté zkoprněli.
„Co se děje? To ste mě nikdy neviděli?“ zeptal se Ježíš.
Nikdo neodpověděl, nikdo nedýchal a hašišová mlha se přestala hýbat.
„Co se děje matko?“ otočil se k Marii.

Ticho přerušil Pong.
„Ty vole je matroš!“ zasmál se a vyklopil do sebe sklenici pálenky.
„Zjevení,“ vykřikl jeden z obchodníků, kterému se podlomily nohy a upadl na zem. Síla Mauretánského hašiše se projevila v nevětraném prostoru z plných sil a pomalu začala srážet jednotlivé hosty do kolen až na zem. Do několika minut byli na nohou pouze naši hrdinové s Marií, Alžbětou, Longinem a Ježíšem.
„Mě je zle, mě se fakt motá hlava, asi budu zvracet a ještě se poseru,“ skuhral Longin a posadil se do křesla.
„Longine, všechno bude dobré a ucítíš sílu v srdci svém,“ sklonil se k němu Ježíš a čekal dokud nevytuhnul.

„Matko, to byl takovej můj poslední žertík. Nemůžu tady zůstat, podruhý se zabít nenechám. Mám takovej pocit, že je čas dát pár posledních drinků, rozloučit se a jít o vesnici dál.“
Marie se mezitím vrátila zpět do přítomnosti a začala vnímat slova svého syna.
„Doprdele, Ježíši, taky si mě mohl předem varovat.“
„To by nebyla taková prdel, matko.“

Konec večírku proběhl v klidném duchu rozprávění historek ze života a když se začali první spáči pomalu probírat, byl čas odpálit poslední chillum, rozloučit se a zmizet v ranním slunci.
„Matko, můžeš mi říct, kdo byl můj pravý otec?“ zeptal se v atriu během loučení Ježíš.
„Ty vole, Ježíši, fakt nevím. Já tenkrát tvrdě makala, abych vydělala na všechno co mám. Josef není špatnej chlap, ale sám dobře víš, že měl vždycky raději chlapečky a já mu dělala jenom krytí.“
„Ach jo, co se dá dělat. Sbohem tedy matko na věky a vzpomínejte na mě v dobrým. Pár mejdanů sme udělali a práci holt musím dodělat jinde.“
Kamera se zvedá nad loučící se skupinku a pomalu mizí ve výšce.

Poutníci se vydali na dlouhou cestu a první paprsky Slunce jim osvětlovaly prašnou kamenitou cestu.
„Kam půjdeme?“ zeptal se Pong.
„Musíme na východ k moři, kde najdeme loď do království Pandya, které přejdeme a najdeme místo, které se nazývá Váránasí. Tam naše cesta skončí.“
„Hele, Bobe, to si se asi posral ne, nemůžeme jít pěšky s Ježíšem přes celej kontinent. To je cesta aspoň na dva roky,“ zhodnotil Blázen plán.
„Na tom něco bude,“ zamyslel se Bob.
„Helejte, já vám to ulehčím, nemusíte se mnou až někam do prdele, stačí když mě doprovodíte na loď a dostanete bezpečně přes vodu. Já se neztratím,“ vstoupil do rozhovoru Ježíš, „sem přeci dospělej.“
Blázen se podíval po Bobovi a pokrčil rameny. Co mu zbejvalo.

Jejich putování k moři bylo nudné a stereotypní a jediným vytržením byly večírky v zapadlých osadách mimo hlavní cesty, kde trávili chvíle volna. Ježíš a Pong občas působili jako zjevení, protože mnoho prostých vesničanů nikdy nevidělo cizince z města.
Užili si hodně společných zážitků a srali na různých netradičních místech a když došli na konec souše, počali poptávat loď, která by je přepravila přes moře.
Popravdě stačilo několik laciných pouťových triků v podobě měnění vody v chlast, tahání králíků z klobouku nebo zázračného vyléčení chromého Kokota, aby se dostali na palubu lodi cizokrajných obchodníků, kteří se vraceli domů z dlouhé cesty, naloženi kadidlem, zlatem a s plným podpalubím černých otroků.

Během měsíce na moři vychlastali veškeré zásoby alkoholu a sežrali vše vhodného k sežrání. Párty to byla mocná, zastavili v několika přístavech, aby poznali kouzlo exotických bordelů a Pong byl v sedmdesátém nebi.

Jednoho dne se na obzoru objevily hory a posádka začala uklízet jako zběsilá.
„Království Pandya, dorazili jsme do cíle,“ řekl Bob Bláznovi, který kouřil joint a díval se na moře.
„No a co bude dál?“ zeptal se Blázen.
„Nic, rozloučíme se a já vás vrátím do vašeho času.“
„To je dobrej nápad, poslední týdny byly hrozně vyčerpávající,“ dodala Urgha, která se neměla kam schovat před slídivými pohledy námořníků a otroků.

Loď veplula do přístavu a zakotvila u mola. Ježíš se dlouze loučil s námořníky, kteří mu líbali ruce za slova víry a útěchy.
„Šéfe, má dobrý charisma, akorát kdyby tolik nechlastal,“ podotkl Pong.

„Pongu, já tě slyším ty starej perverzáku. Snad sis užil krásek a rozkoši a budeš na mě dlouho vzpomínat,“ zasmál se Ježíš a poplácal nechápajícího Ponga po zádech.
Ježíš se tuze dlouze loučil, Urghu držel v objetí dokud se mu nepostavil a Urgha ho musela odstrčit. Kokotovi podal ruku a s Bláznem vyhulil poslední brko.
„Jsem rád, že sem vás potkal,“ řekl na závěr a se zástupem otroků, které vykoupil ze zajetí a nabídl jim svobodu, zmizel v ulicích přístavu. Nikdo z ebenových otroků svobodu nepřijal a dobrovolně se rozhodli sloužit Ježíšovi.

„Zmizíme za město a nenápadně se vypaříme,“ rozhodl Bob.
Prošli uličkami, dokud se neocitli za městem mimo veškerý ruch na malé pláži obklopené skalami. Bob nastavil hodnoty a stiskl tlačítko dálkového ovladače času. Bílý záblesk, světlo, tma, světlo, záblesk a zase tma.

„Bobe? Co se zase ty vole posralo?“ ozval se Pongův hlas.
„Nevím, ale řekl bych, že mi došly baterky,“ odpověděl Bob.
„Cože?“ řekla Urgha.
Kokot se ani nezeptal a rozsvítil oči. Bob klepal rukou do přístroje a vypadal trošku bezradně.
„Budeme muset dobít baterky.“
„Bobe, kde chceš dobíjet baterie? Kolik to vůbec žere?“ optal se Kokot.
„Hodně, ty vole. Ale nepropadal bych panice, protože vnitřní logika je nastavená tak, že se cestovatel objeví v dosahu dostatečného množství energie.“
„Takže chceš říci, že…“ začal Kokot větu, kterou nedokončil.
„Jo, jen musíme najít zásuvku a zastrčit kabel.“
„Fajn, ale kde to kurva sme?“ začínal být Pong nervózní a prohlížel místnost, která se jevila údržbářským kumbálem se stolem, plechovou skříní, policemi s nářadím a různým drobným materiálem. Urgha se sklonila nad stolem a dívala se do kalendáře, kde byla posuvná mřížka nastavena v azbukou psaném kalendáři na číslici 26, měsíce dubna, roku 1986.

Pong opatrně otevřel dveře a nahlédl do dlouhé chodby plné trubek. Hodiny nad dveřmi ukazovaly 0h:23m a nikdo nebyl vidět ani slyšet. Vešli do chodby a Pong s Kokotem kontrolovali bezpečnost okolí. Došli až na konec, otevřeli další dveře a před nimi se zjevila další chodba plná potrubí a kabelů. Na nástěnce visel velký plán popsaný azbukou.
„Vypadá, že nás to vyplivlo v atomový elektrárně,“ řekl Kokot, který studoval plány.
„Nic neselhalo, tak to je dobrý. Dovedeš nás k reaktoru?“
„Kokote, kde to sme?“ zeptal se Blázen, který začal balit joint.
„Můj vůdce, nevím jestli to chcete vědět.“
„Kokote, nedělej zagorku,“ odsekl Kapitán.
„Můj vůdce, černobylská elektrárna.“
„Cože???“
„Přesně tak, černobylská elektrárna.“
„Kokote, co je černobylská elektrárna?“ zeptal se Pong.
„Pongu, atomová elektrárna, který vyletěla do povětří. Jedna z největších katastrof dvacátého století.“
„A nebudeme tady, až se to stane, že ne?“ opáčil Pong, který zavětřil potíže.
„Doufám, že ne,“ odpověděl Bob, „Kokote naveď nás k reaktoru.“

1 2 3 4 5 6 7 8