pozůstalostní víkend

Vysráno dne: 2019-10-07

** update 13:33 v pátek sem hned po práci jel za matkou, protože nás čekalo hrabání v bytě po tetě a mě nějaký práce na baráku. přiznám se, že teta byla něco jako vzdálený strýček z ameriky. si vzpomenu na bejvalku, jak vždycky žila v představě, že zdědím statisíce, když mi někdo zemřel v rodině a vzpomínám na ten zklamanej výraz ve ksichtě frndy z alternativy, když zjistila, že dědím akorát tak velký prd. tentokrát je to něco jinýho a myslím, že asi došlo na zlatá pravidla nás maloměšťáků, která říkají, že trpělivost růže přináší a kdo si počká, ten se dočká. a já umím být trpěliv a trvá dlouho, než mě něco nasere. popravdě řečeno, sem rád, že dědictví přišlo až teď, protože za starých časů by to dopadlo tak, že bych vzal pár desítek tisíc a za píču zaplatil dluhy. teď už sem chytrej a na kundí dluhy seru.
jako je to paradox, dědit docela velký prachy, protože matka má zoufalej strach, abysme se bráchou nepohádali a já mám takovej pocit, že nesmím dopusit, aby po vyplacení z chaty neměl dojem, že sem ho chtěl okrást. bylo by v podstatě lepší, kdyby teta zemřela chudá. jinak sem přijel úplně hotovej včera a ještě sem večer běžel na rande, který se fakt nečekaně pěkně povedlo, i když sem byl na začátku vyřízenej jako pes. já sem fakt v prdeli z toho, že sem potkal ženu, jenž má práci, nemá dluhy a chlastá a fetuje míň než já. normálně splněnej sen.